Nad údolím Vltavy z Roztok do Roztok

Trasa výletu - mapy.cz

Místo, které můžeme bez váhání označit za první ohnisko křesťanství v Čechách a také první mocenské centrum přemyslovského státu, nehledejte na území hlavního města. Leží na území města Roztok, v jeho žalovské části, necelých deset kilometrů od severního okraje Prahy, na ostrožně vyčnívající na levém břehu nad údolím Vltavy a po staletí je známo pod jménem Levý Hradec.

Zmínku o hradišti zvaném Hradec či Levý Hradec najdeme už v Kosmově kronice. Na Hradci nalezl podle Kosmy za války s Lučany úkryt kníže Neklan, jeden z nástupců legendárního Přemysla na knížecím stolci. Ať již jde v případě bázlivého knížete Neklana jen o "bájné vypravování starců", anebo o historickou postavu, je archeologickými výzkumy bezpečně doloženo, že na místě Levého Hradce stávalo hradiště dříve, než se vlády v českém státě ujal první historicky doložený přemyslovský kníže Bořivoj. První historickou událostí, kterou můžeme s Levým Hradcem jednoznačně spojovat, je pak Bořivojovo založení nejstaršího křesťanského kostela na českém území, k němuž došlo nejspíše mezi lety 882 až 884, po jeho pokřtění na Moravě.

"Druhého dne poučil (Metoděj) vévodu (Bořivoje) i s třiceti dvořany, kteří s ním přišli, o základech víry, a když podle obyčeje vykonali obředný půst, obrodil je přeposvátným pramenem křtu. A když jej ve víře Kristově plně vzdělal, dovolil mu, obohativ ho mnohými dary, aby se vrátil domů, a dal mu s sebou kněze ctihodného života jménem Kaich. Navrátivše se pak domů, usadili řečeného kněze na hrádku, jehož jméno bylo Hradec, a založili tam kostel ke cti blahoslaveného Klimenta, papeže a mučedníka, satanovi mnoho škod působíce a lid Kristu pánu získávajíce." Tolik Kristiánova legenda, dokládající založení kostela.

První přemyslovská knížata začala budovat na přelomu 9. a 10. století ústřední sídlo na Pražském hradě a zároveň síť středočeských hradišť jako strategických opor své moci. Levý Hradec spolu s Budčí patřil k vnitřním hradištím, Tetín, Libušín, Lštění, Stará Boleslav a Mělník tvořily vnější pás opevněným bodů. O významu Levého Hradce na sklonku 10. století svědčí i skutečnost, že právě zde byl 19.února 982 zvolen Vojtěch z rodu Slavníkovců v pořadí druhým pražským a prvním biskupem českého rodu.
Královští úředníci sídlili na Levém Hradci ještě za dob Přemysla Otakara I., jak dokládají listiny z let 1221 a 1233. V roce 1233 byl Hradec (jako obec) předán do majetku ženského benediktinského kláštera u sv. Jiří na Pražském hradě.

Na dlouhá století se pak na Levý Hradec pozapomnělo a pod vlivem některých nepříliš seriózních kronik (Přibíka Pulkavy z Radenína, Hájka z Libočan aj.) byly počátky křesťanství u nás přesouvány na Vyšehrad či dokonce do Hradce Králové. Na své historické místo se Levý Hradec vrátil až v obrozeneckých dobách, kdy začal také jeho archeologický průzkum.
První výkopy na Levém Hradci prováděl Václav Krolmus v letech 1853-1855, na konci osmdesátých let 19. století po něm pokračoval Čeněk Rýzner a na přelomu století Josef Ladislav Píč. Nejvýznamnější kapitolu archeologického výzkumu Levého Hradce představuje mnohaletý systematický výzkum Ivana Borkovského v letech 1939-1941 a 1947-1955. Od té doby je Levý Hradec sledován archeology středověkého oddělení Archeologického ústavu AV ČR a Středočeského muzea.

Z původního kostela z Bořivojovy doby se zachovaly pouze základy rotundy pod podlahou dnešního kostela. Kostel byl pak v gotické a renesanční době několikrát rozšiřován a upravován, k zásadní přestavbě pak došlo v 17. století. V roce 1656 byla přistavěna zvonice a mezi lety 1673 (kdy je naposledy doložena existence okrouhlé lodi kostela) a 1684 zbořena zbylá část rotundy a vystavěna obdélníková barokní loď. V té době byl opatřen zdí sousední hřbitov. Stavební vývoj kostela uzavřela fakticky výstavba sakristie počátkem 20. století. Důkladné celkové rekonstrukce se kostel dočkal v letech 1939 -1940 a četných oprav v posledním desetiletí, kdy v něm byly Zlaticí Dobošovou restaurovány gotické nástěnné malby z konce 14. století.

Levý Hradec byl tradičně cílem poutí. Jejich počátek spadá do doby kolem roku 1870, pak byly pořádány každoročně až do druhé světové války a po ní naposledy v roce 1947. Tehdy byla pouť spojena s památkou 950. výročí mučednické smrti sv. Vojtěcha a zúčastnili se jí kardinál Josef Beran a opat břevnovského kláštera Anastáz Opasek. V dobách totality byla pouť povolena jen jednou, při výročí 1000 let od zvolení sv. Vojtěcha pražským biskupem (1982) za účasti kardinála Tomáška. Obnovy se tradice dočkala v roce 1991. První levohradeckou mši ve svobodném státě celebroval pražský biskup Josef Lebeda a mezi hosty byl i prezident Václav Havel a další političtí představitelé ČR. V následujících letech sloužili poutní mši mj. arciopat Anastáz Opasek a pražský arcibiskup, kardinál Miloslav Vlk nebo profesor Tomáš Halík.

Veřejnosti slouží o víkendech také průvodcovská služba, která seznamuje návštěvníky s historií a významem prvního centra křesťanství v Čechách.
Zájemci o poskytnutí průvodcovské služby si mohou domluvit prohlídku mimo víkendy s panem Františkem Měchurou (606 245 198). V turistické sezóně, tj. od května do září, se provádí bez objednání v sobotu a neděli, od 10 do 18 hod., kromě doby trvání mše, tj. v So, 14 - 15 hod. Vstupné činí 20,- a 10,- Kč, možnost zakoupení turistických známek, pohlednic a jiných suvenýrů

Další podrobné informace z historie Levého Hradce najdete na www.levyhradec.cz a https://levyhradec.peplum.cz 
 

Roztoky, které se nacházejí u Prahy, mají k 1. 1. 2011 7.669 obyvatel, zaujímají rozlohu 844 hektarů a jsou tvořeny dvěma katastrálními územími (Roztoky, 562 ha, a Žalov, 282 ha). Statistické údaje prozrazují například ještě to, že podíl žen tvoří 51 % a že průměrný věk roztockých občanů je 39 let.

Vltavská terasa při ústí Únětického potoka do Vltavy byla téměř nepřetržitě osídlena od mladší doby kamenné do raného středověku, jak prokazují archeologické výzkumy.

První písemná zmínka o Roztokách se nachází v panovnické listině z roku 1233, ve které byl zmiňován i Petr z Roztok. Kromě existence vodní tvrze ze 13. století byl v Roztokách v této době doložen opatský dům s poplužním dvorem, který vlastnil břevnovský klášter ještě ve 14. století, který byl zničen zřejmě v první polovině následujícího století. Mezi majitele roztockého panství patřil v letech 1360 - 74 pražský měšťan z rodu Olbramoviců, zakladatelů špitálu U Milosrdných v Praze, koncem 14. století je vlastnili Eberhard a po něm jeho bratr Reinhard z Remeše, který tvrz zásadně přestavěl. V době husitské se Reinhard přiklonil na stranu císaře Zikmunda a jeho majetek mu byl konfiskován. Roztoky pak vlastnili různí měšťané ze Starého Města pražského, např. přední písař Jan z Pořešína. Po bitvě u Lipan bylo Reinhardovi navráceno vlastnické právo a po jeho smrti celý roztocký majetek připadl jako královská odúmrť Ladislavovi Pohrobkovi. Ve druhé polovině 15. století stojí ještě za zmínku Bedřich z Donína, jenž hrádek pozdně goticky přestavěl. Po období rychlého střídání majitelů v 1. polovině 16. století získal roku 1565 zboží rytíř David Boryně ze Lhoty, hejtman Slánského kraje, jenž nechal přestavět tvrz na dvoupatrový renesanční zámek s arkádovým ochozem.

Po bitvě na Bílé Hoře se Roztoky dostaly do majetku rodu Lichtenštejnů, který si podržel toto panství plných stoosmdesát let až do roku 1803. Roztoky byly v průběhu třicetileté války velmi poničeny Švédy. Historické prameny připomínají některé významné události 18. století, např. popravu dvou roztockých nevolníků, kteří se účastnili selských bouří v době vlády Marie Terezie, nebo velkou povodeň z roku 1784.

Počátkem 19. století koupil panství profesor práv Josef Mader a poté v roce 1839 získali statek manželé Lederovi, kteří jej vlastnili do počátku 20. století. Po roce 1948 připadl velkostatek i se zámkem státním statkům. Budova zámku chátrající již před válkou byla stále více devastována. Teprve od počátku 50. let se skupina vlastivědných pracovníků pokusila o záchranu celého areálu a v roce 1957 jejich úsilí vyústilo v založení muzea. V roce 1961 byl poprvé zámek zpřístupněn veřejnosti a od roku 1974 se muzeum stalo krajským zařízením s působností pro středočeský region.

Od druhé poloviny 19. století se postupně měnil charakter zemědělské osady. Roztoky se nacházely na trase vybudované Severní dráhy Praha - Podmokly - Drážďany a staly se jednak oblíbeným výletním místem, jednak atraktivní lokalitou pro zámožné Pražany, kteří si v Tichém údolí stavěli vily jako svá letní sídla. Většina těchto staveb, vzniklých do 90. let 19. století, se zachovala až do dnešních dnů. Mezi nejstarší patří vila Mia čp. 79, která byla již v 50. letech 19. století pronajímána letním hostům a ve které pobýval i Bedřich Smetana. Lobkovický zámeček v klasicizujícím stylu čp. 10 vznikl na místě bývalého Nového mlýna v roce 1869. Původně luxusní hotel Sakura z 20. let 20. století, inspirovaný vedlejší vilou spisovatele Joe Hlouchy, postavený v japanizujícím stylu, byl v 70. letech 20. století necitlivými úpravami pro potřeby tehdejší nemocnice zcela architektonicky znehodnocen.

Roku 1867 se rozrůstající Roztoky administrativně oddělily od Žalova a ve stejném roce byl přestavěn špýchar ve vznikající horní části města na kostel Narození sv. Jana Křtitele. Tehdejší roztocký starosta Matěj Vošahlík se zasloužil o rozvoj obce, zejména o stavbu roztocké serpentiny po roce 1886. Za jeho působení byly Roztoky roku 1893 povýšeny na městys. K nejstarším průmyslovým podnikům v Roztokách patřily olejna, továrna na umělá hnojiva, Wohankova čistírna řepného semene, továrna Oesinger na extrakty z barevných dřev. V roce 1870 byla vybudována v Rakousku ojedinělá Felklova firma na výrobu globusů. V ní pracoval na počátku 20. století i známý hudební skladatel Václav Vačkář.

Roztoky žily bohatým kulturním a společenským životem. Postupně byly zakládány nové spolky jako např. okrašlovací spolek, k jehož činnosti patřilo i zbudování nové plovárny na Brnkách. Roku 1871 byla založena Průmyslová beseda, od konce 19. století působil v obci Sokol. V oblíbené výletní restauraci U Ptáků (u roztockého nádraží) se často pořádala různá představení, zvláště vzdělávacího spolku divadelních ochotníků "Vrchlický" (založeného 1913), sokolského loutkového divadla, konala se první promítání filmů a taneční zábavy.

V první třetině 20. století se nový městys díky zlepšení komunikace mohl rozrůstat na kopcích nad údolím, v tzv. horních Roztokách. Přibývaly rodinné domky a zrodil se plán urbanizace tohoto území s úmyslem založit hlavní náměstí, který se řeší až v současnosti.

V samém závěru 2. světové války, 28. dubna 1945, přijel do Roztok vlakový transport se čtyřmi tisíci vězňů z koncentračních táborů, který se v Roztokách zdržel jen jeden den, ale přesto se místním lidem podařilo vězňům pomoci potravinami a lékařskou péčí. Jedenáct obětí transportu zemřelých v Roztokách je pohřbeno na levohradeckém hřbitově, kde je také vybudován památník transportu smrti.

Z poválečného období stojí za zmínku výstavba továrny na výrobu penicilinu v letech 1945 - 1948, pozdějši Výzkumný ústav antibiotik a biotransformací. Roku 1960 byly Roztoky administrativně spojeny se sousední obcí Žalov, o osm let později se staly městem a získaly vlastní znak tvořený přemyslovskou, tzv. plamennou, orlicí a třešňovým květem.
Součástí Roztok je i národní kulturní památka Levý Hradec, který leží v katastru obce Žalov.

S Roztokami je spojena celá řada osobností především z oblasti politiky a kultury. Mezi nejvýznamnější patřil F. A. Brauner (1810 - 1880), advokát a český poslanec říšského sněmu, který přispěl velkým dílem k vyřešení poddanské otázky po roce 1848. F. A. Brauner koupil tzv. Malý mlýn čp. 5 v roce 1856. Ten se stal spolu s jeho domem v Praze Na Perštýně jedním z nejdůležitějších středisek české politiky 2. poloviny 19. století. Setkávaly se zde vedle soudobých politiků i význačné osobnosti kulturního života. Po nějaký čas žila v rodině Braunerových osiřelá dcera K. H. Borovského Zdenka.

Význačná umělkyně, malířka, grafička a knižní výtvarnice Zdenka Braunerová (1858 - 1934) proslula nejen výtvarným dílem, ale také svou kulturní činností doma i v cizině. Nejprve Malý mlýn a v jeho sousedství později zbudovaný malířčin ateliér (1904) se staly místem setkávání významných osobností české kultury (A. Chittussi, J. Zeyer, F. X. Šalda, R. Svobodová, V. Mrštík, M. Marten, F. Bílek, J. Úprka, J. Zrzavý, G. Priessová aj.). Důležitá byla i její role zprostředkovatelky kontaktů mezi českou a francouzskou kulturou. K osobním přátelům umělkyně patřili E. Bourges, S. Malarmé, O. Redon, J. K. Huysman, A. Rodin, P. Claudel. Atelier po krátkou dobu vlastnil koncem 60. let známý český výtvarník Jiří Trnka. V současné době spravuje mlýn i ateliér Středočeské muzeum, ve kterém se nachází stálá expozice věnovaná životu a dílu Z. Braunerové.

Jméno roztockého občana, lékaře Čeňka Rýznera (1845 - 1923) je spjato s počátky archeologických bádání v nejbližším okolí, jejichž výsledkem byl objev únětické a řivnáčské kultury.

Roztockou vilu čp. 99 zakoupila k letním pobytům rodina Albína Bráfa, předního českého národohospodáře a politika, který odtud dokonce v době nemoci řídil vídeňské ministerstvo orby (zemědělství) a v létě roku 1912 zde zemřel. Jeho manželka Libuše byla vnučkou F. Palackého a dcerou F. L. Riegra.

Krajina v okolí Roztok inspirovala významné malíře, zejména Adolfa Kosárka a Václava Brožíka. Ohlas dávné mytologie najdeme v cyklu Vlast Mikoláše Alše, romanticky viděný roztocký zámek na obraze Quido Mánesa, okolí Roztok se v 19. století odrazilo v díle spisovatele Václava Beneše Třebízského. Významnými osobnostmi kultury 20. století byli manželé Zaorálkovi - Jaroslav (1896 - 1947) je znám především jako vynikající překladatel, Hedvika (1900 - 1982) jako sochařka, jejíž plastiky zdobí zámecký park.
 

Zámek a Muzeum

Areál roztockého zámku svědčí o bohaté historii a  složitém stavebním vývoji. Koncem 13. nebo počátkem 14. století vznikla na vltavském břehu tvrz. V kruhové hradbě  stála  hranolová věž,  jejíž  základy  jsou  vyznačeny v dlažbě nádvoří. Na sklonku 14. století dali pražští měšťané, bratři Eberhard a Reinhard z Remeše, postavit na  místě starší  hradby nový palác s  kaplí, sevřený dvěma   věžemi.

Z kaple  se dodnes dochoval arkýř. Na přelomu 16. a 17. století nechali rytíři Boryňové ze Lhoty přestavět tvrz na renesanční zámek, který byl upraven  v 18. století do dnešní podoby. Po celém obvodu nádvoří byly dobudovány arkády, nad arkýř vztyčena vížka a vznikl dodnes zčásti  zachovaný  hospodářský   dvůr  se sladovnou,  stodolou  a  stájemi  v předzámčí. Od 19.  století vyrůstal anglický park se vzácnými a cizokrajnými stromy.

V letech 1965 - 1974 byly do areálu přeneseny sochy ze 17. - 19. století  a v zámeckém parku byla osazena díla sochařky Hedviky Zaorálkové. Středověkou tvrz připomíná  příkop, kladky a závaží  původního svoditého  (padacího)  mostu  u brány, v nádvoří kamenná ostění.  Stavební úpravy areálu zámku pro potřeby muzea  se  realizovaly koncem 50. a v  průběhu 60. a 70. let.

V současné době se připravuje nová rekonstrukce zámku, poškozeného povodní v létě 2002, a nová historická expozice.

Muzeum

Středočeské muzeum patří mezi nejmladší regionální muzea. Jeho založení předcházelo mnohaleté úsilí dobrovolných vlastivědných pracovníků, které  vyústilo nejprve ve vytvoření  Vlastivědného  odboru při  Osvětové besedě v roce1953 a o dva roky  později v otevření Vlastivědné muzejní síně

v Tichém údolí v Roztokách.

Kromě získávání  muzejních  předmětů a vytváření  podmínek  pro  jejich  zpracování a uložení rozvinul Vlastivědný odbor bohatou činnost osvětovou, jeho členové spolupracovali s širokým okruhem dobrovolných  pracovníků  i s odbornými institucemi v  oblasti památkové  péče a ochrany přírody. Součástí programu se stal i  velkorysý záměr na záchranu chátrajícího roztockého zámku, v té době užívaného státní statkem.

Na základě uvedených aktivit bylo z rozhodnutí Okresního národního výboru Praha - západ zřízeno ke dni 1. 8. 1957  Okresní vlastivědné muzeum se sídlem v  zámku  v  Roztokách u Prahy. Jeho řízení a správu zpočátku vykonával Vlastivědný odbor Osvětové besedy. Období let 1957 - 1961 bylo věnováno intenzivnímu budování nové organizace, především zajištění generální rekonstrukce zámku

a úpravě okolí.

Poprvé mohly být zámecké prostory zpřístupněny veřejnosti v roce 1961. Po několika letech usilovné práce zde v polovině 60. let již působilo vlastivědné muzeum, které mělo vytvořené základní prostorové podmínky, zpřístupněné expozice a rozvíjelo odbornou i kulturně výchovnou činnost.

V roce 1963 bylo muzeum delimitováno pod Středočeský KNV a stalo  se z něj vedle dalších pěti muzeí  v kraji Oblastní muzeum. Rozšířila  se  tím  jak  jeho  působnost, tak i další možnosti rozvoje. Ve své odborné činnosti se zaměřilo na dokumentaci a prezentaci přírodních poměrů, pravěku, historie a současnosti pražského okolí, dále plnilo funkci střediska muzejní a vlastivědné práce. Další změnu v postavení muzea v rámci muzejní sítě i v zaměření jeho činnosti přinesl rok 1975, kdy se muzeum stalo jedinou krajskou muzejní organizací. Od tohoto roku nese název Středočeské

muzeum.

Vedle statutárních změn mělo pro vývoj muzea v 2. polovině 70. let značný význam získání objektů areálu Braunerova mlýna, kam po dokončení stavebních oprav v roce 1981 přesídlilo z areálu zámku ředitelství muzea, vznikla zde nová odborná a administrativní pracoviště, depozitáře a nové laboratoře pro konzervaci sbírek.

Z důvodu stále rostoucích prostorových nároků na ukládání rozšiřujících se sbírkových fondů, zejména archeologických, vzniklo v 90. letech detašované pracoviště muzea v areálu bývalého statku v Libčicích nad Vltavou. Rekonstrukcí stávajících objektů a dostavbou  nové budovy  (v letech

1998 – 2004)  zde  vznikly depozitáře a potřebné pracovní i provozní zázemí.

Od 1. 10. 2001 je zřizovatelem muzea Středočeský kraj.

Naučná stezka začíná na suchdolské vyhlídce na vltavské údolí, na níž se odbočuje z ul. Na Rybářce (odbočka žluté turistické značky). Dále pokračuje po žluté turistické značce přes Roztocký háj až do Roztok, odtud po modré turistické značce kolem Maxmiliánky údolím Únětického potoka až k Únětickému rybníku a dále opět po žluté turistické značce až do Starého Suchdola.

Vážení milovníci přírody,

naučná stezka Vás zve na vycházku do krajiny našich předků, která se rozkládá na cestě mezi dávnými sídly Přemyslovců na Levém Hradci a Pražském hradě.

Tato krajina není jen proslulá historií lidského rodu, ale je bohatá krásnou přírodou a můžeme z ní vyčíst i mnohé z historie Země dávno předtím, než její tvář začal přepisovat člověk. Jednotlivé zastávky naučné stezky Vás povedou cestou poznání místní přírody i historie.

Naučná stezka vznikla před mnoha lety na podkladech publikace vydané v roce 1990 Pražským ústavem státní památkové péče a ochrany přírody. V té době se na ní autorsky podíleli pracovníci tohoto ústavu, pracovníci Středočeského muzea v Roztokách u Prahy a vědečtí pracovníci jiných výzkumných ústavů. Materiály tehdy převzala a zpracovala PhDr.Jarmila Kubíková.

Působením člověka a přírodních vlivů však tato naučná stezka postupně chátrala, až zanikla.

V roce 2004 se ochránci přírody ze základní organizace 01/02 ZO ČSOP TARAXACUM rozhodli, že stezku obnoví. Na základě projektu PhDr.Ivana Makáska a grantu z odboru ochrany prostředí Magistrátu hl. m. Prahy byla zahájena v roce 2004 obnova stezky, která byla ukončena v září 2006.

Původní texty jednotlivých zastavení naučné stezky byly doplněny a částečně přepracovány dle nových poznatků a kresby i fotografie doplněny tak, aby byla naučná stezka přitažlivá pro všechny generace.

Na úpravě textů se podíleli vědečtí pracovníci RNDr.Jarmila Kubíková a RNDr.Jiří Kříž, dále pracovníci Středočeského muzea v Roztokách u Prahy - PhDr.Ivana Vojtěchovská, ing.Jasoň Boháč, RNDr.Jaroslav Rydlo, PhDr.Miroslav Vlk.

Všem těmto lidem je třeba poděkovat, protože bez jejich odborné pomoci a spolupráce by tato naučná stezky nevznikla.

Za ochránce přírody František Tůma