Stalker

Střední fyzické i psychické nároky

5-8 členné skupiny

Léto - svítání nebo soumrak

2-4 hodiny

Pomůcky: organizátor ve starém otrhaném oblečení, na hlavě hučka. Svačina zabalená do novin, čaj v láhvi od rumu. Hráči mají teplý ošuntělý oděv, oblázky a několik metrů obvazů.

Před několika lety se v tisku objevily šokující zprávy: "Další civilizační záhada.", "Otazníky nad naší planetou!". Důvodem tohoto vzrušení byly tzv. "zóny", přesně ohraničená území, kde přestávají platit běžné přírodní a fyzikální zákony. Vstup od takové zóny znamená sebevraždu. Přesto však jsou lidé, kteří se do zóny stále vracejí. Stalkeři. Jen jim se podařilo odhalit zákonitosti, které v zóně platí. Jen oni vědí, kde jsou "komáří mýtiny" - gravikoncentráty, na nichž se každé těleso beznadějně propadne do země, vědí o "ježibabím rosolu" - plynu, který se drží u země a v němž se každá organická hmota promění na chvějící se rosol, dovedou se vyhnout "mlýnkům na maso" - vzdušným turbulencím, kde se během několika sekund promění každý předmět ve vyždímaný hadr. Stalkeři mají různé důvody, proč se do zóny vracejí. Někteří pracují jako placení průvodci senzacechtivých turistů, jiní sem chodí z prosté touhy po dobrodružství. Všichni však vědí jedno. Někde v nitru zóny padá proud vody, který má nejvyšší cenu. Ještě nikdy se od něj nevrátili všichni, přesto k němu chodí stále další a další výpravy. V čem je jeho magická přitažlivost? Co láká každého, kdo se o něm dozví? Proč chtějí všichni prožít několik hodin čistého děsu? Ten proud je schopen splnit každé nejtajnější lidské přání. Ale pozor! Opravdu jen to nejtajnější. Přání, která bychom se báli vyslovit nahlas, přání, která si možná sami nepřiznáváme, přání dřímající v našem podvědomí, jejichž realizace by se náš rozum možná zděsil.

Postavit se pod proud, to vyžaduje odvahu. Nejen odvahu vstoupit do zóny, ale také odvahu nahlédnout do svého nitra. Upřít pohled do podvědomí a čekat, zda ho podvědomí unese. Sebeklam se vymstí. Proud k sobě každého pustí jen jednou, proto je opravdu důležité vědět, co si skutečně přeji. Tato jedinečná příležitost se už nikdy nebude opakovat.

Hráči jsou s libretem seznámeni nejméně dvanáct hodin před hrou, přemýšlejí o svém nejtajnějším přání, a když si myslí, že jsou připraveni, napíší své jméno na připravený arch. Stalker si každé ráno vybere skupinku, kterou probudí a vyzve k cestě. Skupinka prochází vyhlédnutou trasou, těžkou, pochmurnou, místy i nebezpečnou.

Stalker je hulvát, ale silná osobnost. Nemá rád civilisty, které provádí zónou, ale on je potřebuje. Nespěchá! Nejde o fyzické vypětí, ale psychické - vnitřní - napětí. Ve vzduchu těžce visí nejistota a strach. Nekřičí se, ani nešeptá. Na stalkerovi je patrná nervozita. Jen on smí občas zařvat. V zóně si vynucuje absolutní poslušnost. ("Od této chvíle jste všichni nuly! Kdo okamžitě neposlechne moje příkazy, toho si zóna vezme!") Stalker ví a proto má strach. Pomalá až loudavá chůze se střídá s úprkem. Jakákoli logika je škodlivá. Smích do této hry nepatří. Na obzvláště ponurých místech této cesty (kaluž, potok apod.) stalker usedne a odpočívá. Nenásilně vyvolává diskusi - jeho otázky jsou nekompromisní, mířící pod kůži. Jeho vlastní diskusní příspěvky určují kalibr upřímnosti. ("Pokud si něco nalháváte, nemá cenu abyste šli dál, proud vás k sobě nepustí!") (Proč jdeš do zóny? Kdy jsi byl v poslední době sám sebou zhnusen, kdy jsi sám za sebe styděl? Kdy ses naposledy cítil šťastný? Mám mindrák, s kterým chodím celý život. Který typ lidí mi nejvíc vadí. Vlastnost, která mě na sobě nejvíc štve.)

Cestou, úměrně tomu, jak se skupina stmeluje, ubývá hulvátských projevů stalkera. Před poslední překážkou se už chová lidsky. Hráči si díky tomuto faktu uvědomí, že končí nezávazná hra a jde do tuhého. Poslední překážku musí zdolat každý hráč sám, nikdo by neměl tušit, co ho čeká. Po překonání závěrečné překážky stalker hráče ocení.

Při hře by mělo být jasné, že pravdivé a někdy i velmi nepříznivé informace, které hráči o sobě sdělí ostatním, zůstanou navždycky tabu, nebude se o nich mluvit. Poslední nejtajnější přání si nechává každý sám pro sebe.

Stalker nesmí hrát kritické situace až do krajnosti, musí velmi citlivě reagovat na náladu ve skupině a operativně jí přizpůsobovat další postup.