Praktická dramaturgie

Co je to dramaturgie

Dramaturgie je metoda, která nám pomáhá vybírat vhodné programové prvky a plánuje působení našeho programu. Je to praktická tvůrčí činnost, která zasahuje do veškeré práce, podílí se na výstavbě programu a vytváření atmosféry na akci. Dramaturgie znamená zodpovědnost za kvalitu a účinnost jednotlivých prvků programu, za to jak se tyto prvky uvádí, jak se daří pěstovat pohodu.

V dramaturgii jde především o to, činit určité činnosti atraktivními, vytvářet situace a stavy příjemné každému jednotlivci a kolektivu jako celku zároveň, dostávat člověka do co největšího počtu interakcí a dávat mu příležitost k projevení vlastní individuality.

Mezi činností dramaturgickou a instruktorskou není přesná hra nice. Rozdíl se pokusím vysvětlit na tomto příkladě. Instruktor (organizátor) je v roli číšníka, který podává pokrm (dílčí program), který uvařil dramaturg. Instruktor zodpovídá za naservírování chodu, za jeho předložení. Dramaturg, za jeho kvalitu a chuť. Tento příklad sice trochu pokulhává, mimo jiné i proto, že instruktor a dramaturg jsou většinou tatáž osoba, ale pro základní představu snad postačuje.

Existuje trojí umění dramaturgické

1) Umění namíchat z rozmanitých programových zdrojů takový nápoj, který bude chutnat všem. Na jedné straně bude respektovat stanovené cíle akce, a na straně druhé bude vyhovovat mentalitě a zájmům účastníků.

2) Umění vybrat z každého programového zdroje nejvhodnější a nejúčinnější aktivity pro danou akci a kolektiv lidí.

3) Umění předložit tyto aktivity ve správnou dobu (správný den, hodinu a do správné nálady).

Aby organizátor časem zvládl toto trojí dramaturgické umění musí nejenom znát tuto teorii, ale musí posbírat praktické zkušenosti a přitom nesmí zapomenout, že mu hrozí riziko, že zkostnatí, přestane jednat a uvažovat tvořivě a sklouzne do stereotypů. Dobrý organizátor musí být schopen improvizace, nezávisle vidět, řešit a zkoumat situace, problémy, odmítat vnější omezení, mít potřebu změny, milovat svobodné myšlení a umět vyjadřovat pocity.

Charakteristika různých skupin účastníků

Při tvorbě programu musím vždy vyjít z toho, pro koho stavím program. To znamená, že musím znát věk, vyzrálost, zkušenosti a sociální vlastnosti potenciálních účastníků. Podle věku a podle sociálního složení můžeme potenciální účastníky rozdělit do mnoha skupin. Povíme si něco pouze o těch skupinách, se kterými Brontosaurus nejčastěji pracuje. Toto dělení je však jen pomocné, jednotlivci se z něho však vymykají. Jsou středoškoláci velmi vyspělí, (tedy by měli být řazeni do kategorie vysokoškoláků) a naopak.

Děti mladšího školního věku berou svého vedoucího jako autoritu, která se společně s rodiči a učiteli stává pro ně "neomylnou". Většinou jsou na něj vázáni citově (je třeba dítě nezklamat, aby svého vedoucího bralo jako staršího kamaráda). Postupem času ustupuje emocionální hodnocení a vedoucí je brán především na základě svých znalostí a dovedností.

Pro věk 6-8 let je charakteristická velká pohyblivost, dítě nevydrží dlouho v klidu a nedokáže se soustředit na jednu činnost déle než 10-15 minut. Dítě většinou pracuje samo za sebe, není ještě vytvořena schopnost práce v kolektivu.

Je třeba při schůzkách volit pohybové aktivity, často střídat jednotlivé činnosti, zařazovat pohybové a jiné drobné hry, kde je možno hodnotit individuální výsledky.

Při činnosti s touto věkovou kategorií je třeba dbát zvýšené opatrnosti, přesného dodržování bezpečnosti při činnosti a hygienických norem. To platí pro veškerou práci s dětmi.

Ve věku 9-11 let se u dětí projevuje zvýšená fyzická zdatnost. Motorika dítěte je již téměř rozvinuta. Dítě se již snaží uplatnit v kolektivu. Do her je vhodné zařazovat soutěžní prvky. Děti již dokáží chápat hry se složitějšími pravidly (někdy je však v zápalu hry porušují).

V tomto věku si děti začínají uvědomovat vztah příčina-účinek. V daleko větší míře se projevují u této věkové kategorie individuální zvláštnosti. Při činnosti je třeba dbát na to, aby každé dítě našlo uplatnění a mohlo být někdy úspěšné.

V tomto období se začínají vytvářet pevnější dětské skupiny, dochází k větší diferenciaci zájmů mezi chlapci (soutěživé hry, dobrodružství) a děvčaty (společenské zájmy, projevy "mateřského" chování - péče o mladší).

Tento věk je charakteristický vytvářením sbírek (čehokoliv) a značnou nestabilitou zájmů.

Děti staršího školního věku 12-13 roků dochází ke zrychlení tělesného růstu a biologického dozrávání (někdy způsobuje menší motorickou koordinaci). Zde je třeba dát pozor na přeceňování sil.

Děti se projevují především zájmem o sportovní činnost, individuální i kolektivní (vzhledem k rychlému růstu je v tomto období zvýšená únavovost). Při činnostech je třeba děti plně zaměstnávat, ale nepřetěžovat je.

V období staršího školního věku dochází k osamostatňování dítěte, které se snaží nacházet své místo ve společnosti. Dospělé hodnotí velmi kriticky, snaží se jim být rovnocenným partnerem. Pozornost je poměrně vytrvalá, dobře ovladatelná vůlí. Myšlení se moc neliší od myšlení dospělých. V tomto věku se projevuje rozvoj fantazie, dítě si vytváří plány do budoucna. Projevuje se také velký zájem o nové poznatky, zájmy se stávají pevnějšími a specializovanějšími.

Opět dochází ke sbližování chlapeckých a dívčích kolektivů (skupin) - je zde snaha po společné činnosti. Objevují se první projevy zamilovanosti.

Při přípravě programu, her a soutěží je třeba dát velký prostorsamostatnosti, vlastní iniciativě a možnosti samostatně si tvořit a dotvářet zadané náměty. V tomto období mají děti také chuť do fyzické práce.

Středoškolák chce být prověřován, chce vědět kde je, čím je a čím může být. Trpí pocitem neschopnosti, proto si chce dokazovat, na co má. Rád si rozvíjí pocit vlastní důstojnosti. Chce aktivně jednat v kolektivu vrstevníků, chce soupeřit, i když by se měl učit spolupracovat. Chce vědět jaký je svět. Vábí ho hudba, tanec, poezie, cestování. Jakékoliv formy pohybu jsou žádoucí, čím atraktivnější, tím lepší. Legrace, recese a smích jsou pro něj tím nejlepším kořením pohybových aktivit. K autoritám se někdy chová plaše a jindy vyzývavě.

Učeň, platí pro něj v podstatě to stejné jako o středoškolákovi, liší se však od něj tím, že přičichl více k praxi. Takže ví, že nejsou jen ideály. Je obtížnější jej proto nadchnout. Rád však ukáže, co se naučil v oboru.

Vysokoškolák má reálnější pohled na svět než středoškolák, zabývá se v mysli novými tématy, o nichž středoškolák nepřemýšlí, víc diskutuje, brání se autoritám. Hledá kolektiv se smysluplnou náplní, straní programům, které nastolují nové otázky a dávají na ně odpovědi. Je náročnější na program a nemá rád, když ho někdo odbude. Je samostatnější. Žádá rozmanitost, pestrost a nápad (tedy i pohyb a recesi).

Pracující - jeho specifikem je skutečnost, že na akci obětoval svůj čas, kterého mají málo. Jsou vděční za dobře strávený čas. Požadují kvalitu, jsou velmi aktivní a proto jsou přínosem do kolektivu. Na věku a osobnosti záleží, nakolik poztráceli ideály z mládí.

Mezi všemi těmito kategoriemi je mnoho shodných rysů, nemusíte se tedy bát mít je pohromadě. Dá se namíchat takový program, aby vyhovoval všem a navíc i každý vnáší do děje něco pro sebe charakteristického a přínosného pro ostatní. Program musí být doopravdy pestrý, aby uspokojil všechny skupiny.

Dramaturgické zásady

Teď bych vás chtěl upozornit na některé dramaturgické zásady, nejsou zdaleka všechny. Někdy dokonce jednotlivé zásady se dostávají do rozporu. Někdy se dostanete do situací, kdy nebudete sto na základě svých zkušeností rozhodnout, co je lepší. V té chvíli se spolehněte na svou intuici a odhad. Je jasné, že jakékoliv rozhodnutí v dané situaci vám musí rozechvět srdce a nebudete tušit, co se přesně stane. Vzhledem k množství faktorů, které se mohou projevit, stejně nikdy nemůžete přesně odhadnout působení programu. Holt dramaturgie je velké věda a někdy taky alchymie. Proto vám má tento výčet spíše napovědět, než dělat důkladného průvodce. Musíte použít svůj rozum.

1. Není důležité, jaké činnosti do programu zařadíte, ale jaké cíle volbou sledujete. A zda tato činnost vede k naplnění stanovených cílů.

2. Dříve, než nějaký program zařadíte do scénáře, ptejte se, v jakém vztahu je k již zařazeným činnostem, jakou navodí atmosféru, co způsobí (jak se budou cítit lidé, kteří ho absolvují), k čemu poslouží a jak dlouho trvá. Váhejte a zvažujte.

3. Žádný program není dost dobrý, aby mohl být uveden kdekoliv a kdykoliv. Může být nevhodné místo, čas, nálada...

4. Nejtěžší je vymyslet poetický úvod (legendu), který vtiskne akci potřebnou náladu. Dění tím přesáhne všední hranice. Přitom si musíme položit tyto otázky: komu je akce určena? Jak a čím začít? Co zařadit můžeme a co musíme, na co položíme důraz a čím skončíme? Kolektivní atmosféra nevznikne sama od sebe, musíte ji přichystat a živit. (Obyčejná hra jinak zaujme, bude-li umístěna dějově mezi divochy do tropických pralesů, na Titanik ...).

5. Důležitou starostí organizátora je zachování rytmu, spádu a gradace akce. Jedná se o nafázování dějů. Chvílemi bude rychlejší, chvílemi pomalejší. Aby byl rytmus cítit, je třeba vložit pauzy. Různě dlouhé pauzy mezi programy mohou zdůraznit důležitost děje. Zážitky, otřes i dojetí si prožijí účastníci naplno. Příliš dlouhé pauzy vyvolávají nechuť k další činnosti, příliš krátké zase unavují a způsobují přesycení programem. Každá akce by měla gradovat před závěrem, poslední chvíle už by měly být poklidnější.

6. Využívejte maximálně čas, čekací a ztrátové časy je dobré odbourat, ale pozor na zachování funkčních pauz.

7. Program a atmosféru je třeba dynamicky měnit a střídat. Prosazujeme určitou harmonii mezi aktivitami burcujícími tělo a znepokojujícími ducha.

8. Všeho s mírou! Nestačí jen rozumové poznání a rozbor. Nutno zapojit i city. Proto když lidé zpívají, násilně je nepřerušovat, bojovku jim v té chvíli těžko vnutíte.

9. Nejde o to, aby se programy líbily, ale aby vzrušovaly, dojímaly, ale taky nutily k akci.

10. Scénář je představa o možném vývoji děje. Rozhodně to není návod na použití. Proto je nutné jej v průběhu akce přizpůsobovat konkrétním okolnostem.

11. Důležitou roli hraje prostředí, do něhož hodláme program umístit. Vhodné prostředí může značně pozvednout atmosféru programu. Je rozdíl, zda yettiho hledáte v zasněžené rokli, nebo 50m od horské chaty. Zda se hvězda štěstí nachází v jeskyni nebo na smetišti. Každé prostředí se dá trochu dotvořit rekvizitami tak, aby co nejvíc působilo emocionálně, ale přitom bylo funkční. Pro konání akce je pochopitelně nejlepší to místo, kde je příroda nejpestřejší a nejmíň dotčená, ale pěkná a zajímavá místa se dají najít i ve zničených Krušných Horách nebo na skládce. Určitá izolace od civilizace je výhodná.

12. Programy by měly být co nejlépe načasovány. Ale trefit se do času je velmi složité, nejde jen o racionální úvahu, ale i o alchymii. Je jasné, že jiná nálada bude na začátku akce a jiná na konci. Na začátku jsou účastníci zvědaví, rozechvělí. Na konci naopak melancholičtí a posmutnělí, že vše končí. Mezi začátkem a koncem se řiďte kalendářem (neděle je jiná než úterý), hodinkami (jiná je nálada ráno, jiná odpoledne, ale je třeba i jíst a spát).

13. Spánek je nejen jeden z programových zdrojů, ale navíc blažený stav. Nedá se z něj ubírat donekonečna, účastníci by tak přišli nejen o sny, ale i o požitek z vašeho programu. Kdo usíná, poezii nevnímá. Ale pozor, příliš spánku taky škodí!

14. Tentýž program může mít na různé lidi různý dopad. Neexistuje program, který by vyhovoval úplně všem. Prostě někomu se bude líbit tato hra a jinému zase támhleta. Ještě je třeba upozornit na to, že i osvědčené programy mohou vybouchnout. Prostě není pravda, že by tatáž hra vyvolávala vždy stejné pocity a to ani tehdy ne, sejdou-li se stejní účastníci!

15. Když vidíme, že se atmosféra hroutí nebo sice jede, ale pomalu, je možné nasadit "těžší kalibr". Místo plánovaného literárního večírku nasadíme finskou stezku ... Ta musí být pochopitelně dobře připravena.

16. Dobrý program, který zaujme se dá vytvořit pouze tehdy odhadneme-li (poznáme-li) dobře účastníky. Je třeba jim na akci vniknout pod kůži. To je plac pro použití psychologie.

17. Program musí účastníka překvapit, nadchnout. Proto je dobré zařazovat občas bláznivé, nečekané situace. Nebojte se fantazie a kontrastu programů. Život je plný zdánlivých nelogičností. Pestrost je nutná, ale abyste nedopadli jako pejsek a kočička, když vařili dort.

18. Začátek akce by měl mít odpich, závěr happy end.

19. Ne vše se dá naplánovat, např. sborový zpěv s kytarou. Važte si tedy spontánních aktivit.

20. Můžeme zařazovat programy vyzkoušené, převzaté a různě upravené nebo taky úplně nové. Na jejich poměru nezáleží. Nebojte se však realizovat nové nápady. Kdo se bojí, zkostnatí.

21. Musíte umět rozlišit, kdy vrcholí nějaká fáze výchovného procesu a kdy celý proces kulminuje, kdy se odkrývá celý smysl akce.

22. Zapojujte aktivně všechny účastníky. Při velkém počtu účastníků se mezi nimi hůř vytváří vztahy. (víc jak 20 je už hodně).

 atd.

Režijní triky

Na základě toho, co zde již bylo řečeno, se vám snad podařilo vymyslet program. O různých zdrojích programů budeme mluvit později, teď bychom si měli něco říci o fintách, které se dají použít ke zvýšení účinků programu přímo na místě mezi lidmi.

Předpokládejme, že jste už na místě, kde právě propuká vaše akce. Vše je nachystáno, program vymyšlen, účastníci se objevují za zatáčkou. V té chvíli se rozletí čas a vy se ocitáte v nové roli, v roli režiséra. Vaším úkolem je podat připravený program tak, aby jeho dopad byl co největší. Na vás, jako režisérech, záleží konečný efekt a jak se akce bude lidem líbit. K tomu můžete využít některých triků, jejichž cílem je zvýšení přitažlivosti té, či oné situace, okořenění atmosféry, aby byla plná náznaků, představ, napětí ...

První dojem

Zkušenosti mnoha organizátorů ukazují, že na něm záleží. Ne sice tolik, aby, ten komu úvod nevyšel, si zoufal, že vše je ztraceno a ten, komu vyšel, usnul na vavřínech. Vše se dá později napravit či pokazit. Ale první dojem je dobrým příslibem, navodí počáteční atmosféru snadno a rychle, netřeba pak pracně dohánět. Je zvláštní, že pro první dojem je příznivější večer, světlo a teplo ohně, západ slunce, stmívání, klídek a pohoda. Ale přesto je vhodné účastníky mírně postrašit. Jen malinko poukázat, že vše začne až (nebo už) zítra. A od těch dnů, co přijdou je možné čekat mnoho. Nerozlenošit je hned na začátku, ale ani nevyděsit. Start typu: nechte zde batohy, valte támhle tím korytem potoka, tam se dozvíte další... a přes tuhle bažinu je třeba se přebrodit... není vhodný pro začátek tábora. Šokem se začíná na psychiatrii. Není však špatné zařadit něco nečekaného, co vybočuje z běžných kolejí, aby účastníci nevěděli jak reagovat, aby padly nacvičené masky.

Kouzlo pojmenování

Slova vyvolávají představy, jsou slova, která fascinují, která odpuzují, některé navodí klid a pohodu, jiná burcují. Každé slovo je jiné a má svůj vnitřní skrytý význam. Člověk, který je poslouchá, je jimi chtě nechtě ovlivněn, vtažen do představ. Něco očekává. A toho se dá velmi dobře využít. Pojmenujeme-li hru (akci) příhodně, vyvoláme v lidech představy, touhu, vzrušení, očekávání. A pak už se objeví v jejich mysli přání, už aby to tu bylo a bude to takové jaké si představuji? Bude to drsňárna nebo co si o tom mám myslet? Tahle finta může výrazně zvýšit atraktivitu hry (akce) a naději na úspěch. Ke názvům her můžeme přidávat vysvětlující či zavádějící podtitulek. Například, co si představíte pod názvem: "O mrtvých jen dobré aneb plešatým vstup zakázán"?

Nejistota

Částečně vychází z kouzla pojmenování. Kdy je z názvu cítit, že to Něco bude, ale co? Ale nejedná se jen o pojmenování. Klidně vyhlašujeme, že dnes se jde spát, že je potřeba si odpočnout, že v noci bude klid a vůbec se nezmíníme, že se nad účastníky vznáší Damoklův meč v podobě noční hry. A příště můžeme reagovat stejně, zase vyhlašovat noční klid, nikdo nám již nevěří, ale hra nebude (a nebo bude). Kdo ví. Pocit nejistoty může vyvolat i zmínka, však se těšte zítra, to něco uvidíte, ta makačka včera je proti tomu nic, ale však se to dozvíte včas. Prostě je třeba něco prozradit dřív a něco později, aby byli účastníci pořád napnuti, co že se to na ně chystá. Taky nemusí účastníci vědět kolik je hodin. Včas vybrané hodinky mohou sehrát svou roli. Musí se však na to s citem. Ale pozor! Existuje i nepříjemná nejistota, například náznak, že se ztratila něčí peněženka (nebo něco podobného).

Druhá večeře

Jedná se o nějakou drobnost (o kousek chleba s něčím             dobrým, puding, pamlsek ...) podávanou kolem 22 hodiny večerní. Vyvolá trochu rozruchu, trochu osvěží, příjemně naladí, trochu zamíchá s pojmem o času a máme-li v úmyslu něco dělat i v pozdních večerních hodinách, máme větší šanci na úspěch.

Pomíjivost

Tento trik se týká spíše delších akcí. Člověk, kdyby si nebyl vědom pomíjivosti, by asi ztratil touhu něčeho dosáhnout, něčím být, měl by na všechno dost času. Všechno má svůj konec, tedy i každá akce. Proto jej někdy neškodí připomenout a účastníky tím trochu podráždit. Bez toho by nebylo vzpomínek, nebylo by touhy. Prospěje to atmosféře, lidem, dějům i budoucímu výchovnému efektu. I tady ovšem platí: všeho s mírou.

Zdroj: Metodika Brontosauřích dětských oddílů, Petr Bartoš, 1994