Opět na u Sázavy, tentokrát s přespáním

Doporučená výbava:

• stan
• spacák
• karimatka
• náhradní oblečení (vhodné i na spaní)
• pláštěnka
• baterka
• peníze a doklady

Počítejte s tím, že si vše neseme na zádech, je vhodné aby i děti nesly svůj díl výbavy a rodič tak nebyl jako sluha :-)

Pokud někdo nebude zvládat cestu, necháme jej na místě napospas divé zvěři ... :-))

Rataje nad Sázavou

První písemné zmínky o Ratajích nad Sázavou se datují do roku 1156. Ty však stvrzují, že Rataje již existují jako místo hrazené a trhové. O přesném letopočtu vzniku se nedochovaly žádné písemné zprávy. Pravděpodobně to bylo kolem roku 946.

Na místě současného zámku vznikl v pol. 10 stol. hrad zčásti zděný, zčásti srubový. Tento hrad vznikl jako pomezní tvrz kraje zličského. O uvedeném faktu svědčí nálezy bronzových a keramických ozdob z roku 1890, kdy se stavěla silnice kolem zámku.
Rataje byly znovu vybudovány v polovině 13. stol. po velkém požáru. V této době náležely do vlastnictví krále, který je propůjčoval nebo daroval jako léno. Jan Lucemburský daroval Rataje Jindřichu z Lipé. Páni z Lipé také vybudovali spodní hrad zvaný Pirkštejn, který byl do dnešní podoby upraven o 400 let později. V roce 1420 získává Rataje Hynek Ptáček z Lipé a Pirkštejna, nejvyšší hofmistr a mincmistr Království českého, správce měst královských, včetně Kutné Hory. Byl to významný politik doby husitské a rovněž poručník mladého Jiřího z Kunštátu, budoucího krále Jiřího z Poděbrad. Jedná se o nejvýznamnějšího držitele Rataj, který je pochován v rodinné hrobce ratajského kostela.
Poté prošly Rataje držením mnoha šlechtických rodů. Z významnějších vybereme: 1531 - 1579 Ladislav, syn Václav a vnuk Jan z Malešic - ti zavedli právo a zřízení městské, právo trhové a hrdelní, městský znak, uskutečnili výstavbu renesančního křídla současného zámku. 1656 Vilém František z Talmberka zahájil přestavbu současného zámku, kterou dokončil jeho syn František Maxmilián Leopold. 1772 - 1919 jsou Rataje v držení rodu Lichtensteinů. Ratajský zámek koupila v roce 1933 ratajská obec a umístila tam obecní úřad, poštu, četnickou stanici a hlavně školu.

Talmberk

Hrad Talmberk stál na jižním okraji stejnojmenné vsi v hlubokém zalesněném údolí Talmberského potoka na strmém skalnatém ostrohu. Protáhlá podoba ostrohu určila i typ hradní dispozice, jeho rozdělení na předhradí a vlastní hrad. Předhradí tvořilo severní část hradního areálu a od roviny, z které ostroh vybíhá, bylo odděleno dodnes zčásti zachovalým příkopem. Předhradí, v němž bývalo umístěno hospodářské příslušenství hradu, je dnes změněno výstavbou vesnických domků, takže jeho původní podobu nelze rekonstruovat. Na jižní straně bylo předhradí odděleno dalším příkopem. Zda tento přikop byl původně rozdělen skalním hřebenem na dva samostatné příkopy, jak uvádí ve svém popisu z poloviny 19. století F. A. Heber, nelze již určit, neboť celý prostor příkopu je dnes změněn zástavbou, zahrádkami a přístupovými cestami.
Vlastní hrad zaujímá nevelký prostor. Jeho čelní hradba byla kolmá k přístupové cestě. V parkánu mezi hradbou a příkopem stávala budova s dvojitou vstupní branou, která již téměř zanikla; zachovala se z ní jen její vnitřní část. Na východní straně chránila bránu mohutná třípatrová okrouhlá věž, jejíž základy byly až na úpatí hradního vrchu a která tvořila zároveň hlavní část hradní fortifikace. Západně od brány v rohu čelní hradby stávala stavba čočkovitého půdorysu, jejíž zbytek je dnes zcela vyplněn zříceným zdivem a překryt betonovou deskou. Účel této stavby není znám, pravděpodobné však měla za úkol chránit hradní bránu. Proti čelní hradbě v jižní části hradního areálu stával palác. Z něho se zachovala jen část vnějšího obvodového zdiva, takže jeho původní podobu nelze rekonstruovat. Na východní a západní straně byl areál vlastního hradu uzavřený hradbami, k nimž snad byly přistavěny dřevěné hospodářské budovy. Východní hradba se z větší části zachovala, ze západní jsou jen skromné zbytky. K opevnění hradu patřily i parkány na úbočích ostrohu, dnes zčásti využité pro zahrady, a zaniklý rybník.
Hrad Talmberk pravděpodobně založil Hroznatá z Úžic z moravského rodu Kouniců. V l. 1284–1286 byl purkrabím Pražského hradu a za služby prokazované králi Václavovi II. dostal území severně od řeky Sázavy kolem Úžic. Po Úžicích se psal poprvé v r. 1284, což znamená, že tehdy ještě hrad Talmberk jako centrum Hroznatových majetků na Sázavě neexistoval. Poprvé je existence hradu nepřímo doložena v r. 1297, kdy se připomíná Vilém z Talmberka, snad syn Hroznatův. V r. 1312 se psal po Talmberku Arnošt, prokazatelně Hroznatův syn, který brzy po r. 1312 získal Černčice a Kácov a stal se předkem rodu Černčických z Kácova. V l. 1316 a 1336 se na Talmberku připomínají potomci zmíněného Viléma, bratři Diviš a Nezamysl z Talmberka. Diviš žil ještě v r. 1353. V l. 1357–1374 náležel hrad Ješkovi z Talmberka a v letech 1357–1382 Vilémovi z Talmberka. V r. 1390 byl majitelem hradu Diviš z Talmberka. V tomto roce se hradu protiprávně zmocnil Havel Medek z Valdeka se svým bratrem, Vilémem a Diviše uvěznili. Teprve v r. 1397 na základě rozhodnutí zemského soudu Diviše propustili a hrad Talmberk mu vrátili. Po Divišovi z Talmberka († 1415) patřil hrad Oldřichovi z Talmberka (v r. 1417) a Hynkovi z Talmberka (v r. 1437). Určit přesné příbuzenské vztahy mezi uvedenými majiteli hradu nelze.
Rovněž nelze určit, za kterého z majitelů došlo k úpravám opevnění hradu. Dvě stavební fáze opevnění hradu prokázal archeologický a architektonický průzkum hradu, který provedl na počátku 70. let 20. století T. Durdík z Archeologického ústavu ČSAV. Při středověkých úpravách byla odstraněna původní dvojitá vstupní brána a nahrazena dosud zachovalou prostou branou v čelní hradbě. Současně byl upraven a zesílen parkán před touto hradbou i obvodové hradby. Snad tyto fortifikační úpravy provedl po svém propuštěni Diviš z Talmberka, aby lépe zabezpečil svůj hrad, nebo k nim došlo v souvislosti s husitskými válkami.
Další zpráva o Talmberku je z r. 1473, kdy náležel Bedřichovi Ojířovi z Očedělic. V r. 1487 patřil hrad Bedřichovi ze Šumburka a Talmberka, který v r. 1488 jednal o jeho prodeji majiteli sousedního ratajského panství Bohuslavovi ze Švamberka. K uzavření smlouvy ale nedošlo. Potom veškeré zprávy o Talmberku mizí, až v r. 1533 se připomíná, jako příslušenství čestinského panství, které vlastnil Michal Slavata z Chlumu. Ale to byl již pustý.
Od té doby byl hrad Talmberk ponechán svému osudu, obyvatelé podhradní vsi z něho rozebírali kámen na stavby a postupně, zvláště v průběhu 18. a 19. století, začali stavět svá obydlí v hradním areálu. Dva domky byly vestavěny přímo do hradních zřícenin. To zasáhlo do zbytků hradu velmi rušivě. K poslednímu velkému zásahu, kterým Talmberk nabyl dnešního vzhledu, došlo v r. 1933. Tehdy se zřítila část hlavní věže a s ohledem na bezpečnost domků pod hradem byla stržena její další část až do úrovně podlahy prvního patra. Zbytek byl konzervován stejně jako přilehlá hradba s branou. Do přízemí zbytku věže byl prolomen nový vchod s betonovým překladem. Betonovou deskou byla překryta i zřícenina zmíněného objektu západně od brány. Z bezpečnostních důvodů byla tehdy stržena i nádvomí strana zbytků paláce a na jejím místě postavena kůlna.
Další necitlivé a nelegální stavební úpravy ve zbytcích hradu nezvratně poškozují jeho dispozici i v současnosti.

město Sázava

Kdysi trhové městečko Sázava patřící ke zboží kláštera sv. Prokopa je sice poprvé zmiňováno k roku 1405, kdy se volby opata kláštera účastnil i farář od sv. Martina, ale je nepochybně mnohem starší. Původně jednolodní gotický kostel zasvěcený sv. Martinu leží na levém břehu Sázavy na ostrožně nad Dojetřickým potokem. Kostel byl asi v polovině 18. století barokně přestavěn a jeho orientace byla změněna. Po požáru městečka v roce 1848 byl opraven a v 80. letech 20. století odsvěcen a přebudován na koncertní a výstavní síň. Na místě zrušeného hřbitova se zachovaly zbytky barokní šestiboké kostnice a u jižní kamenné hradby hrobka rodiny malíře Soběslava Hyppolita Pinkase s náhrobní deskou od sochaře Bohumila Kafky. Vchod do areálu hřbitova tvoří pozdně gotický portál z červeného pískovce. Vpravo od portálu město vybudovalo zázemí ke kulturní síni, které je zároveň i sídlo ekumenické Nadace Světový étos – centrum Prokopios, která zde již od 1990 pořádá pravidelně Letní filozofické školy. Vlevo od portálu stojí nově zrestaurovaný kamenný kříž z roku 1860. Vpravo na budově dnešního dětského domova je umístěna pamětní deska generála Jaroslava Vedrala Sázavského, který padl 6. 10. 1944 na Dukle jako velitel 1. brigády čs. Armádního sboru v SSSR. V prostoru mezi Benešovskou ulicí a Prokopovým nábřežím je parčík s pomníkem obětem 1. i 2. světové války. U zdi areálu hotelu stojí výklenková kaplička sv. Jana Nepomuckého. Vlastní městečko se rozkládalo podél jižní cesty od prastarého brodu. Jeho stavební rozvoj je spojen až se začátkem 20. století a s příchodem železnice, kdy na levém břehu řeky na Oldřichově nábřeží vystavěli své domy v duchu lázeňských aglomerací bohatí letní návštěvníci. Naproti mostu na levém břehu řeky vybudovala Církev československá husitská v letech 1939 – 41 funkcionalisticko – konstruktivistický Sbor opata Prokopa, který se stal další dominantou města. Těžiště nové poválečné výstavby se však přeneslo do blízkosti sklárny, kde v průběhu posledních padesáti let vzniklo centrum současného města s adekvátní občanskou vybaveností. V roce 1999 bylo uprostřed panelového sídliště u kulturního domu z 50. let minulého století vytvořeno náměstí Voskovce a Wericha  s fontánou se sym-bolikou románské tetrakonchy z dílny architektů Zdeňka Žilky a Františka Pospíšila a s pamětní deskou Voskovce a Wericha od akademického sochaře Laca Sorokáče. Severně od náměstí v ohybu řeky pod klášterem vzniká krajinářský park Havránka s několika vodními plochami, který je součástí biokoridoru procházejícího podél řeky celým městem. Za sklárnami Na Křemelce vzniká moderní čtvrť rodinných domů. V ulici Ivana Javora je rodinná vila č. 177  ve stylu avantgardní architektonické školy bauhaus od architekta K. Stráníka, která je zapsána do Ústředního seznamu kulturních památek ČR.

Moderní část obce s Černými Budami spojila nová lávka pro pěší provoz. Na pravém břehu za ní, přímo ve středu města, návštěvníky překvapí velká zatravněná, nezastavěná plocha, která je výhledově předurčena k vybudování nového centra města. V současnosti však v její severní části chátrají budovy klášterního pivovaru, mlýna a hospodářského dvora, které představují cenný architektonický krajiný prvek ve vztahu ke klášteru a které jsou od roku 1976 v jeho památkovém ochranném pásmu. V pravostranné části města se rozvinula především výstavba rodinných domů a postupně se zde buduje průmyslová zóna. Od roku 1997 je Sázava městem. V témže roce byl vytvořen i její oficiální městský znak.

Sázavský klášter

Nejstarší zmínky o klášteru sahají do roku 1032. U jeho zrodu stáli kníže Oldřich a (tehdy ještě poustevník) Prokop, kolem něhož se zde tvořila skupina následovníků již asi od roku 1009. Kníže Oldřich v roce 1032 tuto komunitu povýšil na benediktinský klášter. Sázavský klášter je považován za středisko slovanské vzdělanosti. Jeho zakladatel, Prokop, se snažil rozvíjet a uchovat cyrilometodějskou tradici. Hovoří o něm latinská Legenda o svatém Prokopu, v níž se objevuje téma zápasu české a německé kultury. Významnou roli hrály styky Sázavského kláštera s Kyjevskou Rusí.

Podle legendy, která hovoří o založení kláštera na Sázavě, Prokop nabídl knížeti Oldřichovi vodu, která se proměnila ve víno. Za tento čin pomohl kníže Prokopovi založit tento klášter.

V 11. století byl klášter středem staroslověnské liturgie, ale již v roce 1096 byli mniši ze Sázavského kláštera definitivně vyhnáni a jejich knihy a veškeré spisy zničeny. Klášter byl poté předán benediktinům a pěstovala se zde nadále pouze latinská liturgie.

Krátce po své korunovaci v roce 1203 se Přemysl Otakar I. snažil přesvědčit papeže Inocence III. o povýšení pražského biskupství na arcibiskupství a prohlášení Prokopa za svatého. Zatímco povýšení biskupství nebylo vyslyšeno, kanonizace svatého Prokopa proběhla v roce 1204.

Do dneška se zachovaly pouze základy, nynější stavba pochází ze 14. století a přestavěna byla v době baroka.

Husitské války přerušily rozvoj kláštera. Z této doby zůstal dodnes nedokončený chrám svatého Prokopa.

Mezi nejvzácnější prvky uvnitř kláštera patří gotické fresky mariánského cyklu a hlavně unikátní Sázavská madona, která jako patrně jediná na světě trestá malého Ježíše.

Malá zajímavost na konec: Na třech stranách dodnes fungující zvonice je jedna cihla s vytesanou hvězdou. Kdo najde všechny tři, tomu se prý splní přání.

Tisícileté dějiny Sázavského kláštera bohaté na vzestupy, stagnace, pády a znovuoživení najdete ve třech kapitolách

Dějiny lidí

Dějiny stavební

Opati kláštera - chronologický seznam opatů a administrátorů od počátku až do zrušení kláštera

https://www.klaster-sazava.cz/

Svatý Prokop

Sv. Prokop je reálnou historickou osobností. Tento poustevník, mnich, zakladatel Sázavského kláštera s řeckým jménem je v Čechách spontánně uctívaný jako světec již od 11.-12. století. Na začátku 13. století byla jeho svatost potvrzena Římem oficiálním svatořečením (byť dle legendy musel sv. Prokop liknavému a nerozhodnému papeži Inocenci III. pomoct v jeho rozhodnutí "výhružkou" opatskou berlou). Na rozdíl od svých předchůdců  sv. Václava, sv. Ludmily a sv. Vojtěcha není Prokop původem z vládnoucího rodu a jeho pozemský život plný zvláštností a ne zcela rozluštěných tajemství nebyl ukončen násilnou smrtí. Máme tedy před sebou obraz prvního a velmi svérázného českého nekrvavého mučedníka-světce.

Narodil se v dobách působení sv. Vojtěcha koncem 10. století v Chotouni u Staré Kouřimi (kdysi oblast Zličská a poté Slavníkovská)
"Byl tedy blažený opat Prokop, rodem z Čech, jenž ve slovanském písmě od nejsvětějšího biskupa Cyrila někdy vynaloženém a od církve kanonicky schváleném byl dokonale vzdělán. Nejprve byl zdatným (ženatým, syn Jimram) knězem světským, žil počestně a byl oddán pravé a čisté službě Boží. Později jako štítem jsa ochráněn mitrou mnišského řádu bez otřesu trávil život sám s jediným Bohem v závazku víry...vyzbrojen jsa nebeskými zbraněmi usadil se pod klenbou jedné opuštěné jeskyně, kterou obývalo tisíc ďáblů; ohradiv se tu na svou ochranu hrázemi ctností proti dorážení neřestí, útokům duchovních nepravostí a šípům pokušení, počal mužně bojovati modlitbami, bděním a posty přirážeje své myšlenky ke skále, jenž je Kristus" (z latinské legendy Vita Minor S. Procopii, 12. století, přeložil B.Ryba). 

Prokopův tvrdý a náročný poustevnický život neodrazoval, ale ve spletitostech a násilnostech raného středověku naopak přitahoval mnohé odhodlané muže s touhou bojovat se zlem v sobě a Zlým ve světě v duchovním osamění. Tací se přidávali k Prokopovi a nechali se jím otcovsky vést. Podobně jako již od 3. století na Východě a posléze i na Západě vznikala kolem otce Prokopa v Sázavě  na začátku 11. století  malá poustevnická kolonie  s kostelíkem Panny Marie a sv. Jana Křtitele, životadárný zárodek budoucího slovanského kláštera s benediktinskou observancí navazujícího na apoštolské dílo a zkušenosti sv. Cyrila, sv. Metoděje a sv. Benedikta (patronů Evropy). K proměně mnišské osady v klášter (organizační oporou života kláštera jsou řeholní pravidla a  úřad opata)  dochází kolem roku 1032 po setkání Prokopa s českými přemyslovskými knížaty Oldřichem a jeho synem Břetislavem I. Slovanský klášter je panovníky nadšeně potvrzen, rozšířeno jeho obdarování. Prokop je svobodnou volbou svých věrných souputníků, mezi nimiž jsou i jeho synovec Vít a syn Jimram, s nadšením české nobility ustanoven  jeho prvním opatem. Sázava začíná růst do podoby proslulého duchovního a kulturního centra a opory samostatného českého státu.

Po Prokopově smrti 25. března 1053 (svátek Zvěstování Panny Marie a v oktávu svátku sv. Benedikta), kterou Prokop prorocky předvídal, když otcovsky nabádal své žáky, aby byli ve všech budoucích protivenstvích trpěliví, nenechali se sváry rozdělit, nebylo již pro jeho žáky ani okolní lid pochyb, že omilostněn Bohem mezi nimi žil světec. Pověst o jeho svatosti se šířila po celých Čechách a Moravě. Český král Přemysl Otakar I. Prokopa přičleňuje k zemským patronům. Římský papež stvrzuje jeho svatost 4. července 1204. Prokop začíná růst ve své novém věčném životě bez konce jako nebeský přímluvce a divotvůrce. Jako světec je uctíván napřespříč věky i konfesemi - církví římskokatolickou, pravoslavnou, řeckokatolickou. Uznáván je i některými protestanstskými církvemi. Poutá pozornost badatelů profesionálů i amatérů.

Se sv. Prokopem se spojuje obrovské množství zázraků, které se děly za jeho pozemského života i po jeho smrti až dodnes (zapsány v legendách, předávány z úst do úst, ponechávány ve skrytosti) - uzdravení nemocných, pomoc hledajícím, odsouzeným, osvobozování duchovně spoutaných Zlým. V různých časech vystupuje více nebo méně do popředí jeho milosrdenství nebo mužný vytrvalý boj s protivenstvími a útočícím Zlem - boj za uzdravení a svobodu.

Sázavský klášter, místo života a smrti sv. Prokopa, vyslyšených proseb a zázraků se proto stává poutním místem. Také v okolní sázavské přírodě poutníci najdou prameny-studánky, další přírodně krajinářské útvary i ty, kterých se dotýkaly lidské ruce (Prokopova-Čertova brázda s křížovou cestou, Votočnice, kapličky) svázané s prokopskými legendami a pověstmi předávanými písemně, ale i z úst do úst od jedné generace ke druhé.

Pozoruhodnou svatoprokopskou památkou umístěnou přímo v kostele sv. Prokopa je barokní milostný obraz sv. Prokopa, tzv. Prokopova pravá podoba. Čas od času poutníci od baroka až dodnes zahlédnou zázračné proměny výrazu jeho tváře malířem zachycené jako tváře blažené s pokorně skolěnýma očima. V kryptě kostele je také část tělesných ostatků sv. Prokopa.

Díky životu v blízkosti Boha a zázračnými znameními během pozemského i nebeského života bývá sv. Prokop označován jako divotvůrce, nebeský přímluvce. Je patronem České země a také patronem horníků, zemědělců nebo vinařů. Prosby k němu směřují za uzdravení a osvobození.

Díky jeho ochotě živit se prací vlastníma rukama, ulehčovat starosti zarmoucených a těšit je, pomáhat chudým a sirotkům a odvaze je uznáván napřespříč věky také těmi, kteří se necítí být běžnými věřícími.