Mimořádný výlet - černé Kladno Mayrau

Mimořádný výlet v roce 2012 nás zavede do hornického Kladna na důl MAYRAU.

Termín: sobota 21.4.2012

Místo srazu: Hornický skanzen MAYRAU (v 9.45 hod) > na mapě

Doba prohlídky: 10 - cca 12.30 hod - čeká nás prohlídka přizpůsobená pro naši skupinu

Po prohlídce: děti i dospěláci se mohou prohrabat na haldě a pokusit se nalézt něco zkamenělého

Cestou zpět můžeme navštívit památnou Budeč > na mapě

Doprava: individuální (vlak nebo auto)

Pro objednání prohlídky skanzenu se prosím hlaste:  petrb@seznam.cz

Hornický skanzen MAYRAU

Město Kladno je známé hlavně pro svoji hornicko-hutnickou tradici. I když uhelná těžba v revíru skončila v roce 2002, stále se o Kladnu mluví jako o městě uhlí a železa. Je to také dáno tím, že se v okolí dochovalo hned několik industriálních památek českého a nejspíš i evropského významu. Patří mezi ně zejména Důl Mayrau, který je znám z lyrické písně „Cestička k Mayrovce“.

Celý historicky vzácný areál je zachován v modelu tzv. posledního pracovního dne, kde vše zůstalo tak, jako by havíři odešli právě včera. První myšlenka o zřízení hornického skanzenu zde vznikla v roce 1975, ale naplnit se ji podařilo až v roce 1994. V té době byl Důl Mayrau ještě v provozu a k ukončení těžby a následnému zasypání jam došlo o tři roky později. Tím, že byl důl památkou před ukončením provozu, podařilo se většinu technického zařízení dílen a provozů zachovat i se všemi stopami, které jsou s provozem uhelného dolu spojeny. Skanzen Mayrau návštěvníky překvapí právě vysokou měrou autenticity. Žádné úpravy či zkrášlování, areál se podřizuje neopakovatelné atmosféře ještě nedávno funkčního uhelného dolu. Prohlídka je směrována po trase havíře před sfáráním do dolu. Návštěvník má možnost projít cechovnou, řetízkovými šatnami, koupelemi, lampovnou, známkovnou až k jámovým budovám dolu.

Jáma sahá do hloubky 525 metrů

Pražská železářská společnost začala s hloubením jámy Mayrau v roce 1874 a v říjnu 1877 byla v hloubce 515,2 metru nafárána uhelná sloj o mocnosti devíti metrů. Místo zarážky určil sám vrchní báňský ředitel Pražské železářské společnosti Gottfried Bacher. Jáma byla dohloubena do konečných 525 metrů a pojmenována po JUDr. Kajetánu Mayerovi, svobodném pánu z Mayrau. Jáma se hloubila v tehdy netradičním kruhovém jámovém profilu. Tuto novinku a řadu dalších zlepšovacích návrhů, má na svědomí závodní Dolu Mayrau ing. Jan Karlík. Proslavil se zejména vynálezem tachografu, zařízením schopným zapisovat rychlost těžního stroje. Tento patent se později rozšířil do celého světa a dnes má toto podstatně zmenšené zařízení každý nákladní automobil nebo autobus.

V roce 1884 bylo dokončeno vyhloubení druhé jámy zvané Robert. Výrazná tektonická porucha, která vyhazuje část uhelné sloje o 70 – 100 m, rozděluje dolové pole na pole Mayrau cca 500 m pod povrchem a pole Robert o sto metrů výš. Zcela mimořádnou pozornost si zaslouží dochovaný soubor tří těžních strojů. V roce 1905 byl na jámu Mayrau instalován dvojčinný parní těžní stroj firmy Ringhoffer Smíchov, původně koncipovaný pro parní lodě. Tento stroj je dodnes návštěvníkům předváděn v pohybu a v historii na něm nedošlo k vážné poruše. Pouze v roce 1940 byl stroj přestavěn na pohon stlačeným vzduchem. Dalším zajímavým těžním strojem je MAG Ruston Praha systému Koeppe, také z roku 1905 a nakonec elektrický těžní stroj Škoda z roku 1932.

Největší slávu přinesl počátek 20. století

Důl Mayrau se stal centrálním dolem Pražské železářské společnosti a největších těžeb dosáhl důl v rozmezí let 1905 až 1916, kdy zde pracovalo přes 1300 dělníků a 70 techniků. Za celou existenci dolu zde bylo vytěženo přes 34 milionu tun kvalitního černého uhlí. Geologickou zajímavostí je výskyt přírodního koksu, který vznikl v okolí průniku hlavní kladenské sloje a čedičových pňů Vinařické horky, třetihorní sopky. Při návštěvě skanzenu se dozvíte, že dlouholetými pomocníky při dopravě v podzemí byli také koně. Poslední koně Karel a Baron se dostali na povrch v roce 1957 a dožili ve statku v obci Vinařice. Důl Mayrau byl také centrem kladenského báňského záchranářství.

Z hlediska endogenních požárů (samovznícení uhlí) patřil důl k nejtěžším v revíru. Tradice záchranářství se v kladenských podmínkách vyvíjela ve specializaci – ohňař. K pravidelnému cvičení sloužil báňským záchranářům objekt dýmnice, ve kterém je možné i dnes vyzkoušet náročnou přípravu všech ohňařů. Paměť místa uchovává pohnutou osobní historii několika generací havířů, kteří zde pracovali. Dokonce právě bývalí havíři zde dnes provázejí a dál se zapojují do aktivit skanzenu. Místo je nasáklé energií lidí a přitom se mísí s volnou krajinou zarostlých hald.

Netradiční místo pro výstavy

Od většiny podobných průmyslových areálů se Důl Mayrau liší tím, že zde v roce 2002 vznikla galerie Mayrau, kterou vedla Dagmar Šubrtová. Prvotním impulzem byla snaha zachránit pískovcové kvádry z bývalého Dolu Humboldt v Jemníkách, a tak na Mayrau vzniklo sochařské sympozium. Výsledkem byly sochy Kurta Gebauera, Davida Kračka, Tomáše Kůse a Lenky Klodové. Následovaly další akce – fotografický workshop, kdy se umělci snažili zachytit poslední pozůstatky likvidovaných dolů.

Další témata se týkala sociálních jevů, a to workshop Ve výstavbě a Výjimečný stav – Ženy mezi horníky. Netradiční pohled v jinak ryze mužském světě byl dán i v rozhovorech s bývalými pracovnicemi dolu. V rámci výstav přišlo několik témat na způsoby a možnosti využití industriálního dědictví. Důl Mayrau jednu z těchto cest nabízí a i když se zdá být netradiční, skýtá nečekané množství příležitostí a kombinací s drsným jádrem poetiky.

Součástí skanzenu je odval hlušin

Na první pohled by se mohlo zdát, že haldy hlušiny po těžbě černého uhlí jsou v kladenské krajině negativním prvkem. Naštěstí tomu tak není. V letech 2003 až 2005 provedl tým odborníků rozsáhlý přírodovědný průzkum hald. Pozornost byla věnována vlastnostem hald, procesům, které se na nich odehrávají a především rozmanitým organismům, které na haldách našly útočiště. Závěr vědců byl jednosznačný: haldy tvoří oázu divoké přírody v okolní zemedělské krajině. Podobně jako například louky nebo rybníky představují člověkem vytvořený, ale přesto ceněný biotop. Jsou zároveň lidským dílem i plnokrevnou přírodou a nelze je proto hodnotit jinak, než jako zřejmé a mnohostranné obohacení krajiny, které si zaslouží péči, zušlechťování a ochranu. Halda Dolu Mayrau není v tomto směru výjimkou.