Martina Vanišová

„Kam asi jdou světýlka blikající po návsi...“, pomyslela jsem si, když jsem se kdysi vracela z práce domů. Dětské tváře rozjasňovaly lampiónky, které si děti nesly domů z Dýňové slavnosti. Zjistila jsem, že i mně přičarovaly úsměv na tváři. Jak málo stačilo. Už tehdy mi byla sympatická práce Mateřského centra, které jsem pozorovala jen jako náhodný chodec. Když se nám po čase narodila Barunka a potkávaly jsme venku malé Macky, těšila jsem se, že s nimi budeme kamarádit brzo i my. Poprvé jsme navštívily Mateřské centrum, když se Barunka naučila sedět. V klubovně byla spousta nových hraček a hlavně dětí. Nejvíc se nám líbí programy, které připravují maminky. Nejen Bára našla kamarády, ale i já jsem poznala spoustu milých dospěláků, kteří se nebojí vrátit do dětských let. Dovedou zapomenout na svoje postavení, tituly, čisté obleky, a s dětmi se pořádně „vyblbnou“.