Kinestetický učební styl

Aneb učení spojené s pohybem, činností a prožitky

Propojením pohybové činnosti s učební činností žáků využíváme kinestetického učebního stylu. Děti si za pomoci pohybu a činnosti umocněné prožitkem osvojují a procvičují učivo, současně se však působí na jejich komplexnější myšlení i produktivní komunikativní dovednosti při respektování gramatického systému mateřského jazyka. Zvyšuje se přitom pohybová aktivita dětí.

Zvláště u žáků mladšího věku jakoby převažovala inteligence kinestetická. Žáci s touto inteligencí bývají viděni v neustálém pohybu. Rádi přecházejí z místa na místo, gestikulují, mění výraz obličeje, dotýkají se věcí, aby se s nimi seznámili. Raději by se věnovali sportu, něco modelovali, vystřihovali, tvořili, než seděli ukázněně ve škole (pozor však, abychom žáky s touto inteligencí nezaměňovali s dětmi hyperaktivními).

Základem tohoto učebního stylu je zařazování pohybu a didaktických her do výuky, které zároveň záměrně evokují produktivní aktivity a rozvíjejí myšlení, neboť jsou zpravidla založeny na řešení problémových situací. V každodenní praxi učitelé často přisuzují hrám vedlejší roli, tzn. že hru považují za dobrý prostředek, jak zaplnit vzniklý časový prostor na konci hodiny, nebo jak uvolnit žáky po náročnějším výkonu. Pokud hrozí, že se nepodaří splnit připravený plán vyučovací hodiny, jsou hry z programu vyřazeny, ačkoli se může paradoxně jednat o nejkreativnější část vyučovací jednotky. Vhodně zvolenéčinnosti a hry poslouží osvojení učiva lépe než pouhé memorování, protože mohou vytvořit autentičtější komunikační situace. Žáci se více soustředí na vlastní pravidla hry a gramatické jevy vnímá jen “okrajově”, proto nechápe tuto činnost jako učení.

Učení v pohybu je forma aktivity a uvědomění si sebe i spolupráce ve skupině. Základní myšlenkou kinestetického stylu je, že děti si musí vše samy osahat, zažít a zkusit.

Počátky využití kinestetického stylu můžeme vypozorovat v progresivní pedagogice, jejímž představitelem byl významný americký filozof a pedagog John Dewey. Svou pedagogickou koncepci rozvíjel už od konce 19. století v souvislosti s pragmatickou filosofií. Zejména ve třicátých letech minulého století se stala progresivní pedagogika vlivnou variantou reformní pedagogiky v USA i Evropě. Deweyova pedagogická koncepce se stala také východiskem v současnosti velmi rozpracovávaných vyučovacích metod – projektové a problémové. U obou těchto metod se počítá se zapojením – integrací pohybu do ostatních předmětů primární výchovy.

Ovšem bez ohledu na to, který učební styl děti upřednostňují, všechny do jednoho rádi přijmou možnost si během školního vyučování zacvičit, protáhnout se nebo si prostě jen něco zkusit a zažít na vlastní kůži aniž by si uvědomovaly, že se vlastně učí.