Divoce Divokou Šárkou

Termín v sobotu 1.10.2011

Délka 8-10 km

odjezd z Kolovrat v 8.13 vlakem směr Hlavní nádraží

předpokládaný návrat vlakem s příjezdem v 17.13.

Z vlakové stanice Veleslavín projdeme kolem kempu Džbán do údolí Divoké Šárky, kterým půjdeme západním směrem a při zpáteční cestě po vrchních partiích Divoké Šárky si můžeme vychutnat krásné výhledy na okolí.

Divoká Šárka

Přírodní park zahrnuje rozlehlé území při severozápadní hranici Prahy. Jeho osou je tok Šáreckého potoka od přehrady Džbán po soutok s Vltavou. Ve svém celku je Šárka pravdě-podobně nejzachovalejší přírodní oblastí Prahy - není narušena ani rozsáhlejší těžbou kamene. Kromě mnoha přírodovědně významných lokalit zde nalezneme i významné lokality archeolo-gické. V Dolní Šárce je dochována řada památek na tradiční zemědělskou výrobu (usedlosti, mlýny). Šárka je tradičním výletním místem Pražanů již od 19.století. Přírodní park zahrnuje též sousední Lysolajské údolí severně od vlastní Šárky. Zatímco na jihu a jihovýchodě přiléhá k přírodnímu parku souvislá zástavba Dejvic, Veleslavína a Liboce, na severu přechází dosud ve volnou krajinu.

Přírodní rezervace byla vyhlášena na ochranu významného geomorfologického celku zahrnujícího hluboké údolí proříznuté Šáreckým potokem v tvrdých buližníkových skalách včetně zbytků teplomilné skalní vegetace na slunných jižních svazích a chladnomilné vegetace na zastíněných severních svazích. Divoká Šárka se jako unikátní prvek pražské přírody, a to jak z geologického, tak i botanického, nebo zoologického hlediska, stala první přírodní památkou vyhlášenou na území metropole. V sousedství pak nalezneme další chráněná území: přírodní památka Vizerka, přírodní památka Jenerálka, přírodní památka Zlatnice, přírodní památka Nad Mlýnem, přírodní památka Dolní Šárka, přírodní památka Baba, přírodní památka Housle.

Kromě přírodně zajímavých lokalit je v Divoké Šárce a jejím okolí o mnoho památkově chráněných objektů: Šárecké hradiště (národní kulturní památka), Čertův mlýn, Jehněčí dvůr, dvůr a býv. hostinec Jenerálka, dvě desky na mostě na Jenerálce, kaple sv. Jana na Jenerálce, usedlost Zlatnice, Heřmanův dvůr, usedlost Žitná s vilou Mrázovkou, usedlost Žežulka, usedlost Purkrábka, kostel sv. Matěje se hřbitovem, památková zóna Baba, zříceniny viničního lisu na Babě, hradiště Baba, železniční viadukt v Podbabě, Fuchsův statek v Lysolajích.

Z pohledu geologa se na území PR nacházejí dvě soutěsky vytvořené Šáreckým potokem v buližníkových útvarech. Jsou zde vytvořeny charakteristické skalní útvary, například skála Dívčí skok a Šestákova skála.

Z hlediska flóry na území přírodní rezervace se nacházejí rozličná rostlinná společenstva od zbytků lužního lesa v údolí při přirozeném toku Šáreckého potoka přes chladnomilná společenstva kapraďorostů na stinných severních stěnách po tařicová teplomilná skalní společenstva na výslunných jižních skalních srázech. Náhorní plošiny (zejména na Kozákově skále) byly v prehistorické době osídleny a proto se na okrajích skal nachází bohatší rostlinná společenstva obsahující například kavyl Ivanův, smělek štíhlý, modravec tenkokvětý, česnek chlumní a jiné rostlinné druhy. Na samotných buližnících, tj. na Nebušické skále (Žabáku) a Dívčím skoku, roste zakrslá doubrava s vřesem a metličkou křivolakou.

Mezi další historicky a kulturně zajímavá místa patří: podzemní prostory v Divoké Šárce, restaurace Dívčí skok (bývalý Hovorkův mlýn), kříž v Purkrabském háji, usedlosti Želivka, Vizerka, Markyta, Ševčice, Šubrtka, Šedivka, Gabrielka, Kaplanka, Emilka, Truhlářka, Šatovka, štola na Jenerálce, bývalá cihelna na Jenerálce, Dubový mlýn, kaple na Zlatnici, Záporecký mlýn, socha sv. Jana v Dolní Šárce, kaplička v Dolní Šárce, Na Mlýnku, Malý mlýn, Podbabský mlýn, Lysolajský mlýn, Zázračná studánka v Houslích, historické jádro Lysolají (statky, kaplička).

Území PR je z hlediska fauny na svých výslunných stráních významným útočištěm teplomilných stepních a lesostepních druhů hmyzu a měkkýšů, zatímco ve stinných oblastech žijí chladnomilné horské druhy. Rovněž je zde bohaté zastoupení obratlovců od ryb přes obojživelníky, plazy až po savce a ptáky. Bylo zde nalezeno přes 80 druhů ptáků.

V přírodním parku existuje ucelená soustava turistických značek (a řada dalších neznačených pěkných cest). Základ kostry tvoří červený okruh, propojující nejzajímavější místa území (Divoká Šárka, Primátorská stezka, Černý vrch, kostelík sv. Matěje, Baba…), na ní navazuje žlutá procházející Purkrabský háj, Nebušické údolí a Jenerálku, a modrá propojující Dolní Šárku s oblastí Lysolají a Houslí. Příčně pak ještě území protíná zelená značka z Hadovky přes Zlatnici do Horoměřic. V oblasti naleznete množství přírodních i kulturních pozoruhodností (největší z nich je samozřejmě vlastní Divoká Šárka s pravěkým hradištěm a dvěma skalními soutěskami), a také řadu pěkných vyhlídek (Kozákova skála, Šestákova skála, Dívčí skok, altán na Primátorské cestě, u Matěje, Baba…). Pobyt zpříjemní řada altánků, odpočivadel a několik lesních hřišť. Zdůraznit je nutné i několik dosud fungujících výletních restaurací. Autobusy MHD projíždí celou Dolní Šárkou, Lysolajským údolí a zajíždí i do Nabušic. Pro návštěvu Divoké Šárky je nejvhodnější zvolit tramvaj od metra Dejvická).

Šárecké hradiště

Podle archeologických ná-lezů kostí zvířat bylo území plošiny nad soutěskou Džbán na území dnešní Prahy osídleno již od starší doby kamenné. Lidé zde sídlili prav-děpodobně nepřetržitě až do pří-chodu Slovanů v 6. století. Největší slávu ale místo zažilo ve starší do-bě hradištní v 7. a 8. století. Tehdy zde vzniklo rozsáhlé, tříhektarové hradiště s dvaceti-hektarovým před-hradím, které bylo zřejmě centrem moci nad širokým okolím. Jeho valy jsou doposud v krajině patrné. Hra-diště zaniklo na konci 9. století.

Jiří Sláma šárecké hradiště uvádí jako možnou lokalitu hradiště Canburg, které roku 805 po 40 dní neúspěšně obléhala vojska Karla Velikého. Hradiště Šárka představuje důležitý pramen poznání sociálních vztahů staré slovanské společnosti, úrovně její kultury i života vůbec. V minulosti bylo důležitou křižovatkou obchodních cest. Přesto všechno jsou dosavadní výzkum a prezentace této národní kulturní památky v porovnání s jinými ve své podstatě nulové.

Trojdílné hradiště zaujímá plochu zhruba 25 hektarů. Přibližně tříhektarová akropole se nalézala v jihozápadní části areálu, na skalní vyvýšenině zvané Kozákova skála, která relativně plochý terén hradiště převyšuje o 20 až 30 metrů. Většina obvodu akropole je chráněna strmými skalními stěnami, pouze od severu bylo třeba vybudovat opevnění. Ke Kozákově skále se přimyká rozlehlé vnitřní předhradí o rozloze asi 12.5 hektaru, na které pak na východě navazuje vnější předhradí s plochou 9.5 hektaru.

Opevnění všech tří součástí tvořily většinou dřevohlinité hradby s čelní kamennou plentou z opuky. Charakter fortifikací přiblížilo hned několik menších výzkumných a záchranných akcí, prováděných na lokalitě především v 50. a 60. letech 20. století a vedených postupně B. Nechvátalem a N. Maškem. Větší archeo-logický výzkum však dosud na šáreckém hradišti podnik-nut nebyl - neznáme tak vnitřní zástavbu a řada význam-ných nálezů byla učiněna za neznámých okolností. Především se jedná o celkem 11 či 12 tzv. avarsko-slovanských kování opasku, zhotovených v 8. století a importovaných do Čech nejspíše z prostoru Karpatské kotliny. Doba jejich užívání v Čechách se ovšem od doby výroby mohla značně lišit; jedno z kování opasku bylo druhotně provrtáno a sloužilo nejspíše jako přívěsek – uživateli tedy asi nebyl znám jeho původní účel.

Při amatérském výkopu v severovýchodní části akropole byl – nejspíše v souvislosti s opevněním – objeven západofranský denár Karla Holého, ražený v letech 845-850 v akvitánské mincovně v Melle. Ostatní dochované nálezy z hradiště představují relativně nepočetnou kolekci zlomků keramických nádob. S existencí hradiště lze nejspíše počítat již v 8. století, hlavní rozkvět však patři až do první poloviny 9. století. Především na základě rozlohy a členění celého areálu a vzhledem k přítomnosti výše uvedených luxusních předmětů bývá Šáreckému hradišti připisován význam hlavního mocenského centra středních Čech, v druhé polovině 9. století postupně přejímané rozvíjejícím se Pražským hradem. Osídlení určitých částí pozvolna opouštěného hradiště přetrvalo hluboko do 10. století; dokladem přítomnosti lidi v této době je především kostrové pohřebiště s hroby vybavenými nádobami, esovitými záušnicemi a skleněnými perlami, objevené ve svahu kdesi u jižního valu.

Šárecké podzemí

Dokumentované podzemní prostory polního letiště se nalézají v horní partii Šáreckého údolí, asi 1 km západně od konečné smyčky tramvají v Liboci, v pískovcovém svahu na úrovni žlutě značené turistické cesty v lesoparku. Tato cesta je souběžná se státní silnicí na Slaný a Chomutov.

Vchody do pozemních prostor jsou situovány na horní hraně rozsáhlé louky svažující se k Divoké Šárce.

Podzemí bylo budováno jako týlové zabezpečení polního letiště a je tvořeno dvojicí dlouhých chodeb a čtveřicí příčných spojovacích chodeb.

Dlouhé chodby (v plánu označeny A a B) jsou vyraženy kolmo do svahu, chodba A přechází v závěru v úklonnou jámu ústící na povrch uvažované letištní plochy. Hlavní, téměř rovnoběžné chodby, jsou vzájemně propojeny již zmíněnou čtveřicí příčných chodeb (označených v plánu č.I až IV). Chodby II až IV jsou přetnuty chodbou C, rovnoběžnou s úvodní dvojicí chodeb A a B (viz plán prostor).

Tento základní systém chodeb byl dále doplněn objekty technického charakteru, z nichž za zmínku stojí především vstupní partie.

Východní vstupní objekt (blíže k městu) byl opatřen mohutným betonovým osazením s šikmou plochou nad vchodem, kopírující sklon svahu. Vstupní objekt je dimenzován pro zajištění podzemních prostor ve válečných situacích a proto je svým charakterem podobný objektům betonových pevností našeho pohraničí.

Vlastní vstup tvoří poměrně malý vchod v betonové mase, tvořený pravoúhle zalomenou chodbou, která je s vlastní chodbou A propojena opět malým průchodem (šířka 0,95 m, výška 2,55 m).

Úvodní část chodby A v délce 10 bm je zajištěna na stěnách obetonováním, přičemž si chodba zachovává původní profil. Ve vzdálenosti 20 bm od vstupního objektu na chodbě A je situována v rozšířeném profilu betonová protivýbuchová hráz, silná 2,4 m. Hráz lze obejít po obou stranách užšími chodbami, ve kterých jsou připraveny betonové zárubně dveří. Za tímto objektem chodba opět pokračuje v původním směru a profilu, a ve vzdálenosti 104 bm plynule přechází v úklonnou jámu (36 stupňů). Tato je od 9 bm betonována a po dalších 9,5 bm se pravoúhle lomí vlevo a z povrchu je zasuta hlinitokamenitým zásypem. Prostor jámy je od hlavní vstupní chodby A oddělen betonovou zdí bez průchodu, silnou 2,5 m, opatřenou při počvě odvodňovacím kanálkem.

Vstupní objekt chodby B je podstatně jednodušší a byl zajištěn původně pouze plechovými dvoukřídlými dveřmi, za nimiž měly být instalovány užší dveře v cihlové zdi. Ve vzdálenosti 21 bm je v chodbě B, shodného profilu s chodbou A, vybudován rovněž protivýbuchový objekt jednoduššího typu, konstruovaný pro zachování stálé průjezdnosti (pro zásobování podzemí?).

Z této situace je pravděpodobné, že vchodový objekt chodby A byl hlavním vchodem s pevnostním zabezpečením, vstupní objekt chodby B byl technického zásobovacího rázu, a buďto nebyl definitivně dohotoven, anebo se přímo v projektu počítalo s jeho lehčí variantou aby v případě nebezpečí mohl být likvidován a tím zneprůchodněn. Z celkového rázu podzemního objektu se zdá být pravděpodobnější, že celé podzemí nebylo definitivně dokončeno.

Všechny chodby v podzemí, v celkové délce 400 m, jsou vyraženy v jednotném profilu v šířce 2,6 až 2,8 m, výšce 2,2 až 2,7 m se samonosnou obloukovitou klenbou. Většina chodeb není opatřena obetonováním a jejich stěny jsou posety stopami po sbíjecích kladivech. Je tedy otázkou, zda li chodby byly původně raženy za pomoci střelné práce a později profil upraven ručně, či zda li byly v celém profilu ručně vysbíjeny. Charakter horniny tuto možnost nevylučuje, typické stržky po trhací práci v podzemí nalezeny nikde nebyly. Je pravděpodobné, že ruční ražba chodeb byla záměrná a měla zaručit stabilitu celého podzemí bez zbytečného narušení nadloží. Ve stěnách chodeb jsou místy patrné mělké vývrty ve dvojicích, které měly být osazeny nosníky pro technický rozvod zjevně však nebyly použity.

V krátkých úsecích chodeb je pro zpevnění profilu použito lehkého obetonování nadvýlomů do požadovaného profilu. Nadvýlomy vznikly především odlučností pískovce po nečetných puklinách.

Ke zbývajícím objektům patří dva mělké výklenky ve stěně chodby A pod úpatím jámy, které jsou opatřené poměrně mohutnými zárubněmi. Prostor jámy je rovněž v poslední příčné chodbě IV oddělen protivýbuchovým objektem se zachovalou možností průjezdu, obdobný s objektem v chodbě B. Proto můžeme linii chodeb B a IV označit jako hlavní komunikaci pro zásobení úklonné jámy, většinu dalších prostor jako skladové zázemí.

V chodbě C, mezi příčnými chodbami II a III, je vyražen 2 m hluboký výklenek s kruhovou vodní jímkou, do níž jsou zaústěny dvě keramické trubky (průměr 14 cm), uložené pod úrovní chodeb.